Je brzo ráno, ale už je světlo. Vít stojí na parkovišti u dálnice na Hradec. Letmo si zkontroluje čas na svých hodinkách. Po chvíli se objeví přijíždějící auto. Odbočí z hlavní silnice a míří k místu, kde stojí Vít.
„Ahoj Víte, čekáš dlouho?“ ptá se Radek Víta a vyndává z kufru papírové desky.
„Máš to?“ reaguje bez pozdravu Vít. Neměl Radka moc v lásce. Považoval ho pouze za dalšího služebníka, který mu pomáhá v jeho věcech. Ať byl Radek jakýkoli, moc dobře věděl, že jím opovrhuje, ale byl si také vědom toho, že s Vítem má zajištěnou dobrou budoucnost. Proto mu slíbil pomoc i v politice.
„Mám, tady to je,“ podává Radek Vítovi desky.
„Četl jsi to?“
„Jo, nahlédl jsem do toho,“ přiznává se Radek.
„Odpoledne ti zavolám, počítej s tím, že se budeme muset sejít. Jestli je to vážný, tak to budu řešit rychle,“ řekl Vít. Desky hodil na sedačku, nastartoval a odjel. Zvuk jeho Maserati se po opuštěném parkovišti rozléhal jako hřmění bouřky. Radek si pomyslel, že následující dny nebudou lehké. Už to není politika, je to osobní věc a osobní věci ničí i ten nejzaběhnutější výdělečný systém.
„Uhni s tím křápem,“ gestikuluje Vít na taxikáře, který stojí s rozblikanými světli uprostřed ulice.
„Nevidíte, že se tudy nedá projet?“
„Sorry, už jedu,“ odvětil taxikář, zabouchl dveře kufru a odjel.
„Debile,“ zamumlal si v tichosti pro sebe Vít a projel uvolněnou ulicí.
Celou cestu přemýšlel o té zprávě. Nebyl si jistý, zda to byl špatný vtip nebo skutečnost. Nebývá často podrážděný a naštvaný, nemá na to povahu. Už na vysoké měl přezdívku „flegmo“. Nebyl cholerik a věci řešil sice rázně, ale vždy mírně. Hezky podle předem napsané strategie. Ale věc, o které se přesvědčil, ho zasáhla do slabin.
Jarda stojí u postele a obléká si košili. Bylo po páté odpoledne. Do šesti musel být v centru na jednání s Vítem.
„Neříkal ti, proč se mnou chce mluvit?“ otočil se s otázkou ke Katce, která si zrovna zapalovala cigaretu.
„Ne, nic neříkal. Asi nějaký protikorupční zákon,“ vybouchne záhy smíchy.
„Moc vtipný,“ odsekne Jarda.
„Ježiš, tak promiň. Ráno byl v pohodě. Asi to bude něco pracovního. Co by ho jiného přes den tak naštvalo?“ přemýšlí nahlas Katka.
„Myslíš, že o nás ví?“
„A asi jak? Já mu to rozhodně neřekla a ty snad také ne, co?“ odpovídá Katka a vstane z postele. Je nahá. Jde k Jardovi a začne ho líbat. Její vnady obdivoval kdekdo, ale Jarda byl pyšný, že je zrovna s ním. Sice věděl i o několika dalších Katčiných milencích, ale neřešil to. I tak se pohyboval na tenkém ledě.
„Pojď ještě do pelíšku,“ láká Katka Jardu do postele.
„Nemůžu, jinak to nestihnu,“ obejde stojící Katku a začne se upravovat před zrcadlem.
„Zavoláš zítra? Já mám volno“ naléhá Katka a típne cigaretu do popelníku.
„Sergeji, jsi tu?“ volá Vít do haly.
„Jo!“ zazní halou a na druhém konci se objeví běžící postava. Hned na první pohled je na Sergejovi vidět, že je v posilovně více než doma. Urostlý a vysoký bývalý zápasník těžké váhy. V Praze pracuje jako mechanik, ale často si přivydělá nějakou tou bokovkou pro Víta. Jsou to dobré a nenáročné kšefty.
„Ahoj, tak můžem,“ pozdraví Sergej lámanou češtinou Víta.
„Jo, jedem. Nejsi špinavej? Posledně jsi tím šmírem zaneřádil celou sedačku,“ popichuje Vít Sergeje.
„Nejsem,“ usmívá se Sergej.
Jarda vchází do hotelu, kde mají domluvenou schůzku s Vítem. Vyjede výtahem do osmého patra. Na chodbě vyndavá z kapsy klíče od pokoje č. 321. Už od doby, co připravovali celou kampaň strany, se scházeli v č. 321. Čistá a bezpečná místnost. Žádné odposlechy, žádní nezvaní hosté. Je to lepší, než kdyby se scházeli po restauracích či kavárnách. Vít moc dobře ví, že sledování je základ dobrého byznysu. Nechce na něj ale doplatit sám, proto je tak opatrný.
„Pojď dál,“ ozve se zevnitř. Jarda otevře dveře a vejde dovnitř.
„Ahoj Radku, ty jsi tu také?“ překvapeně zdraví Jarda.
„Jo, Vít mi volal, že potřebuje něco vyřešit,“odpovídá Jardovi a pokračuje ve čtení novin. Jardu přítomnost Radka trochu uklidnila. „Asi skutečně půjde o politiku,“ říká si v duchu.
„Ahoj Víte,“ zdraví svého šéfa Radek s Jardou.
„Rychle k věci, nemám moc času,“ reaguje klasickým povýšeným způsobem Vít.
„Jardo, s okamžitou platností končíš. Zítra oznámíš do médií, že jdeš od válu. Tady máš napsanou tiskovou zprávu a rezignaci,“ podává Vít několik papírů Jardovi.
„Cože?“ koktá s údivem Jarda a bere si papíry od Víta.
„Myslíš si, Jardo, že si nechám líbit, že pícháš moji manželku?“ konfrontuje Vít přímou otázkou Jardu. Ten je v němém úžasu. Buší mu rychle srdce. Zvedne se z křesla a jde pomalu k minibaru. Nalije si whisky a povolí si kravatu. Je zkušený lobista a na podobné krizové situace je zvyklý. Vždy se ale jednalo o někoho jiného. Nyní byl v potupné pozici on. Ale i přes to všechno si začal v hlavě věci rychle srovnávat.
„Dobře, odejdu, jak říkáš,“ řekne Jarda a otočí se Vítovi.
„Udělám to, dáš mi ale alespoň dva míče, jinak budu mluvit,“ pokračuje.
„Mluvit o čem?“ odpovídá s úsměvem Vít.
„O tom, jak sleduješ politiky a jak je vydíráš. Myslíš, že o ničem nevím?“ odporuje Jarda a snaží se o přebrání kontroly nad vzniklou situací.
„Kdo si myslíš, že ti uvěří? Nic nemůžeš dokázat, budeš jen za lháře a stejně skončíš!“ dodává Vít.
„Jak chceš, já to risknu,“ stojí si za svým Jarda.
„A taky se média dozví o mně a o Katce,“ pokračuje v útoku Jarda. Vít je několik vteřin zticha. Je na něm vidět, že se snaží celou situaci zanalyzovat, co je pro a co proti.
„Dám ti milion, více ne,“ nabídne dohodu Jardovi.
„Dobře, chci to ale v hotovosti, žádný převody a účty. Dáš mi to hezky předem, jinak ti nic nepodepíšu,“ dodá.
Vít stojí opět na tom samém parkovišti, kde mu dával Radek složku o sledování Jardy. Bylo v ní všechno, kdy a kde se v minulých pěti měsících pohyboval, s kým se sešel, případně o čem se bavili. Bylo tam i o schůzkách s Katkou. Během chvíle se na parkovišti objevuje mercedes Jardy. Vít vylézá z auta a obléká si kabát.
„Máš to?“ ptá se nervně Jarda. Vít pokyne rukou na Sergeje, který zůstal v autě. Ten vyleze ven. V ruce drží kufřík. Otevře ho a vyndá obálku, která je napěchovaná penězi. Dá ji Jardovi. Ten si peníze letmo přepočte a schová do kapsy od kabátu.
„Podepsanou rezignaci,“ prolomí napjaté ticho Vít. Jarda vyndá z auta obálku a dá ji Vítovi. Ten si zkontroluje, zda je rezignace podepsaná a v pořádku. Otočí se a jde do auta.
„Sergeji, poděkuj mu, je to v pořádku,“ řekne při odchodu. Sergej se usměje a začne Jardu mlátit. V těhle věcech je Sergej odborník. Ví, kam a jak praštit. Mlátí Jardu do břicha a do ledvin. Bolestivá, ale skrytá zranění. Na rozloučenou mu několikrát silně kopne do rozkroku. Pak mu z kabátu vyndá obálku s penězi a odchází zpět do auta k Vítovi.
Podobnost s reálnými osobami a skutečnostmi je čistě náhodná.
Autor: Odporuj
